Otrok
Otrok, a, m., chlap, nevolník, vz Gb. Hl. 131. (řeknu — rok — otrok). O., strb. otr??? vzniklo nejspíše z koř. rek mluviti, stupňovaného před příponou ? v rok a spoje- ného s předložkou ?t? (= od). V otrok rovná se ?t? smyslem předložce bez anebo zápor- nému a, vlastně an, lat. in- v in-fans (ne- mluvící, nemluvně, dítě), něm. un- v un- mündig (= bezústý, nemluvný) a j. O. by tedy vlastně též jen nemluvně znamenati mělo, skutečně však značí již i v posvátné slovan- štině nejen dítě vůbec než i nevolníka. Že kdys i u Čechů bylo též tak v obyčeji, tomu nejvíce nasvědčují zejména tyto okolnosti: 1. většina Slovanů nepřestala posud slova otrok neb aspoň nejbližších jeho příbuzných místo dítě užívati; 2. Čechové říkali dřiv otroku beze vší pochyby i paroh, a poroba s porobiti a j. týkají se u nich posud jen otroctví. Ht. v Bruse 55. Knecht, Leibeigener, Sklave. Slova toho původní smysl jest: dítě, chlapec; u Čechů, Lužičanův a dílem i u Rusů přešlo ve smysl jiný, znamenajíc sluhu, služeb- níka, až i konečně nevolníka. Č. O. z od a řek (říci) = nemluvně, dítě; význam nevolníka jest pozdější. Gl. 211. Vz Bž. 30. O-ky ku- povati a prodávati. V. Někoho o-ka n. o-kem udělati, učiniti. D. O. kněžský. D. O. bachora, žaludku. Kom. Uvolněný o. často v noci o tom snívá, že za dne na robotu neb do dolů chodívá. Š. a Ž. O-em svých žádostí býti. Us. Vz Otroctví. — O. = nájemník (zastr.), člověk k něčemu najatý. Br. Jako o. a rataj (quasi mercenarius et colonus). BO. Der Mieth- ling. — O., nadávka u Bydžova, Tábora, Kr. Hradce atd. Ty otroku! Nk., Kolář.